12/16/2006

Nesnesitelna lehkost byti

This time the article is completely in Czech (well, except for these words :-)). The article is just a long quote of one Czech philosopher who writes about Milan Kundera´s "The Unbearable Lightness of Being". Mybe some of the Czech readers would like to volunteer and translate at least the first part which is a quote of Nietzsche.
Update. Thanks to Martin there is a translated piece of my text. "In the world of eternal return the weight of unbearable responsibility lies heavy on every move we make. Yet we do not live in such a world - as the first rehearsal for life is life itself. The life that we live does not repeat, it just flows through our fingers away. Our decisions are the matter of the moment they have been taken. The life is short, there is so much that we would need to learn, that for the briefness of our life we only embrace the fraction and the favourable breath can be recognized just as it passes away. Why then to worry our's head. Although the uniqueness lightens, our decisions are excusively ours, therefore we respond to them with our lives, which is unbearable."

Dovoluji si prilozit jeden delsi souvisly text. Byl napsan Miroslavem Petrickem v Tydnu. Tema je nasnade - Kunderova Nesnesitelna lehkost byti.
Nejak mi to doooost padlo do noty. V dobe prechodu zivotnich fazi...

Nesnesitelná lehkost bytí je titul zajisté velmi apartní, elegantní paradox na pozadí ducha kožené vážnosti, s níž měli přistupovat k žitovu, jsou to tři slova, který na obálce knihy téměř tančí. A lze se jimi blýsknout ve společnosti, po kunderovsku citovat Nietzscheho a říci: "Ve světě věčného navracení leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti, avšak my v takovém životě nežijeme, každá naše první zkouška na život je už život sám, takže život, která žijeme, se nejen neopakuje, nýbrž nezadržitelně nám protéká mezi prsty. Naše rozhodnutí jsou věcí jen té chvíle, ve které byla učiněna. Život je krátký, toho, čemu bychom se potřebovali učit je tolik, že z toho pro krátkost našeho života obsáhneme jenom zlomek, a příznivá chvíle se pozná, teprve když minula. Nač si tedy lámat hlavu. Jakkoli ale jedinečnost odlehčuje, jsou naše rozhodnutí výlučně naše, tedy za ně odpovídáme svými životy, a to je nesnesitelné." To všechno sice nějak platí, ale nějak jinak, pokud je takto nazván román, který není ani filozofickým pojednáním, ani patentním návodem na to, jak žít. Chybí-li tato elementární rozlišení, snadno se potom může stát, že apartní titul se pod rukou promění ve stokrát obměňovanou frázi: nesnesitelná lehkost války v mediálním světě, nesnesitelná lehkost nakupování, politiky, skandinávského školství atd. atd. To už však nemá vůbec nic společného s Kunderou ani s onou nesnesitelnou lehkostí bytí, podle které se jmenuje jeho asi nejznámější kniha. Neboť Kundera napsal román, to jest vypráví příběh, jenž je cosi jako autorem řízený experiment, během něhož se v laboratorních podmínkých určitého děje ukazuje zváštní nesoulad mezi motivy, úmysly, rozhodnutími a jednáními zúčastněných postav. A vychází najevo i smysl těchto jednání pro druhé, který není týž jako ten, která jim dávají ti, kdo jednají, ani jako ten, který jim přikládá čtenář, jenž tomuto experimetnu asistuje. Lehkost bytí se někdy stává směšností, jindy je trapná a jindy se zase nečekaně mění v tragédii. Protože to, co Kunderu jako romanopisce, teda jako strůjce příběhů zajímá, není fakt nesnesitelné lehkosti bytí, nýbrž nevypočitatelné proměny lehkosti v tíži, směšnosti ve vážnost a neúprosného osudu v kapric. Beethoven upomíná dlužníka a z původně vtipné, protože improvizované repliky "es muss sein" se po letech stane čtvrtá věta kvartetu, v němž se rozmarně pronesené slova náhle mění v tíživou metafyzickou pravdu, kterou pronáší sám osud. Chronický děvkař Tomáš se z úcty k sobě samému stane společenským vyvržencem a jeho záletnictví skrývá hlubokou lásku.
Nesnesitelné lehkost bytí v Kunderově románu teny není nějaký paradox, z něhož se kdykoli může stát fráze: v neslučitelnosti lehkého, které se nedá nést, je spíš skryto proměňování jednoho v druhé, mnohoznačnost. Patos je sice směšný, ale láska je patetická - není-li překryta nějakou maskou ležérnosti; romantika hrdinství je pravá i tehdy, sahají-li pohnutky hrdinů třeba až k lidské ješitnosti, kterou pokládáme za sebeúctu. Prohlédnutí vlastní masky je úctyhodné, ale většinou k němu dojde v nepravou chvíli. A jenom náhoda se nám může jevit jako poselství, teda jako něco, co dává smysl, právě proto, že na ni nejsme připraveni. Anebo, řečeno ještě jinak: náš život čerpá svůj smysl z okamžiků nahodilých zvratů; cosi se zvrtne a nám nezbývá, než se pro něco rozhodnout, něco udělat. Jednáme z náhody a přitom se zavazujeme svým osudem. Život by sice bylo možné brát jako hru, ale potíž je v tom, že tato hra trvá bez přerušení od narození až do smrti a ani na okamžik ji nelze opustit. Nemůžeme totiž "vracet vstupenku", jak ústy jedné ze svých postav pravil již Dostojevskij. Kunderova esejistická forma je zrcadlo této mnohoznačnosti. Nietzsche či Parmenides jsou postavy jeho románu, slova mohou znamenat pravý opak toho, co říkají, protože ne vždy přiléhají k tomu, co pojmenovávají, jsou svodem i maskou stejně jako motivy lidských činů. Ale to u Kundery nikdy neznamená, že tedy na ničem nezáleží. Právě tato nepevnost je totiž tíže, kterou tak těžce neseme, třebaže nic neváží. V lehkosti jeho psaní je nakonec mnohem více vážnosti, než se na první pohled zdá. Stejně jako je ve svobodě našeho života vždy také břímě lidské tělesnosti. Vnitřnosti, jež nevhodně kručí, groteskně povislé pohlaví, zadnice jako dva rance: duše, jejíž jméno je odvozoeno od lehkého dechu, a tělo, kterým jsme připoutáni k zemské tíži. Znovu ale platí, že i v tomto případě je vztah obou velmi jednoznačný: tělo maskuje duši a duše tělo, tělo nelzě zradit tak snadno jako ono samo zrazuje nás, člověk je sám sobě nesnesitelný protože duše vězní jeho tělo, zatímco tělo, jímž je odsouzen k pomíjivosti, mu nedovoluje vejít do světa tíže, do světa věčného navracení téhož. Jistěže to Milan Kundera neříká takto toporně. Ale byla by velká chyba, kdybychom jeho romány, jejichž velkou předností je zdánlivě tak lehká forma, zaměňovali se světáckou elegancí módních autorů všeho druhu. Pozornější čtení může právě v Nesnesitelné lehkosti bytí objevit i nesmírně přesnou analýzu režimu, jehož se dopouštěl i cestou justičních vražd, nýbrž to, že člověka nutil rozhodovat se o vlastním životě v situacích, v nichž jakékoli rozhodnutí mohlo vést ke zkáze - ať morální, ať společenské. A kdyby bylo v Kunderových románech jenom toto, už to by byl dostatečná důvod, abychom jeho romány brali velmi vážně. Ale ono je tam mnohem víc.

A to je pro dnesek cele. Zajimalo by me, jak se lisi pocity ctenaru tohoto textu v zavislosti na jejich veku a zivotni zkusenosti.

3 comments:

Anonymous said...

In the world of eternal return the weight of unbearable responsibility lies heavy on every move we make. Yet we do not live in such a world - as the first rehearsal for life is life itself. The life that we live does not repeat, it just flows through our fingers away. Our decisions are the matter of the moment they have been taken.
The life is short, there is so much that we would need to learn, that for the briefness of our life we only embrace the fraction and the
favourable breath can be recognized just as it passes away. Why then to worry our's head. Although the uniqueness lightens, our decisions are excusively ours, therefore we respond to them with our lives, which is unbearable.

Being Kundera's flaming admirer, I'm pleased with your post. However Petricek's brief article sounds too much like "kundera's glimpse" to me. Having read most of his works, I find the article sort of shallow. It holds the kundera's fashion, it has the same phrases and ideas involved, yet it lacks the constellation, the overall direction and point... It really reminds me of an essay: "Being a romantic novelist" by Vojtěchová. Petříček wrote the article as an exercise in "Honouring Kundera in his own way".
I liked this credit to Kundera and I appreciate the level of Kundera's style that Petříček posses. Still I like original Kundera's more :)

Anonymous said...

btw Unbearable lightness of Being

Anonymous said...

Ahoj Vojto,
I just received your PF and took a glance at your blog ... to see that you quote Kundera here. Nice to see it as I have just read Unbearable lightness of Being too. And nice to see this quote from Petricek´s article, because it imho basically reflects what is Kundera about - about rejection of simple clichés, of all those "moral kitsches" (morální kýč - jak to sakra přeložit?).
This being said I would like to employ the most traditional phrase (hoping that in this context it won´t sound like a phrase and you´ll believe me, that I mean it sincerely): so I wish you all the best in the following year.
Tomas Blazek