Vypada to na vytrvalost - neco, co bych u sebe uplne nehledal, ale koneckoncu, je to hlavne zabava: psat a tu a tam u toho i premyslet. A tesit se, sem tam, na nejaky ten komentar.
Takze - dvousty prispevek na blogu (tedy pokud system nelze). Vydrzel jsem psat 4 mesice z Helsinek, tak proc ne.
Prvni prispevek je z 26.9.2006. To je priblizne 4,5 prispevku na mesic.
O cem jsem to vlastne psal (viz stitky vpravo - oznaceni neni 100% konzistentni, ale o necem vypovida)? 62 prispevku obsahuje obrazky, 54 se nejakym zpusobem tyka spolecnosti, 48 jsem z tech ci onech duvodu oznacil jako Metaphysique. 38 je psano v anglictine, 24 se tyka rozumu a 20 jsem oznacil jako Da-da. A 18 se tyka umeni. Vzato kolem a kolem, cele to pusobi jako nejaka kompenzace za praci. Asi jo, proc ne. A nebo je to proste zpusob meho mysleni a pocitu. Asi.
Co me prave ted zajima a o cem bych chtel psat? Aspon jeden delsi citat. Snad bude jasne, co jsem tim chtel rici: "Urcite statistiky se snad nikdy nezmeni: pocet zaku propadajicich na zakladni skole, procento rozvodu, pocet danovych podvodu na pocet obyvatel. Totez platilo i o poctu leteckych nehod zpusobenych chybou pilota. Navzdory rade opatreni v leteckem provozu, od povinneho volna pro piloty az po intezivnejsi vyuku, v celem obdobi od roku 1940 az do roku 1990 procento chyb nechtelo klesat a zustavalo kolem 65 procent nezavisle na tom, o ktere letadlo slo, ci kam letelo. Neprijemny fakt zustaval: vetsina nestesti v letecke preprave byla zpusobena spatnym rozhodnutim v kokpitu.
Ale od pocatku devadesatych let zacal pocet leteckych havarii zpusobenych piloty prudce klesat. Podle nejnovejsich statistik stoji chyba posadky za necelymi 30 procenty vsech leteckych nestesti a nehody vyvolane chybnym rozhodnutim klesly o 71 procent. V dusledku toho je cestovani letadly bezpecnejsi nez kdy jindy. (...) Od roku 2001 doslo v USA pouze k jedne letecke katastrofe, kterou zavinila chyba pilota, prestoze kazdy den v USA startuje tricet tisic letadel. (...) Letove simulatory zpusobily revoluci v treninku pilotu. 'Stara metoda pripravy pilotu byla s kridou u tabule' (...) Nez mohli drive piloti vubec usednout do kokpitu, museli absolvovat spoustu prednasek v ucebnach. Vsechny zakladni manevry potrebne k pilotovani se ucili na zemi. Rovnez se ucili, jak reagovat v pripade ruznych katastrofickych scenaru. Co udelate, kdyz se podvozek nevysune? Nebo kdyz letadlo zasahne blesk. 'Tenhle pristup ma jednu vadu' (...) 'vsechno je to jenom teorie. Pilost se tohle vsechno naucil, ane nidky si to nevyzkousel'. (...)
Blahodarne pusobeni letovych simulatoru spociva v tom, ze piloti maji moznost tyto nove vedomosti prozit. Misto aby se pilot postupy ucil nazpamet, muze trenovat svuj emocni mozek, muze ucit ty casti kury mozkove, ktere ve vzduchu skutecne rozhoduji. Diky tomu, kdyz jsou konfrontovani s nejakou katastrofickou situaci pri skutecnem letu (...) piloti uz vedi co delat. Nemusi marit kriticke minuty tim, ze se snazi vzpomenou si, co se v ucebne ucili." (Lehrer, Jonah: Jak se rozhodujeme, Dokoran, 2009, s.279-280)
A abych nezapomnel: rano jdu ke kostelu do Resslovky. Tak si taky vzpomente na ty bajecny kluky!
3 comments:
Gratuluju ke kulatinám :-)
a díky za připomenutí zítřka!
Mimochodem, o dva roky dříve:
"... We abate nothing of our just demands; not one jot or tittle do we recede. Czechs, Poles, Norwegians, Dutch, Belgians have joined their causes to our own. All these shall be restored..."
http://www.ritholtz.com/blog/2010/06/their-finest-hour/
Na tom citátu o simulátorech skutečně něco je. Nutnost praktického nácviku nouzových situací je známá odjakživa, u "velkého" létání jde ale hlavně o jeho nákladnost, která to před nástupem simulátorů v podstatě znemožňovala (zatímco ve sportovním létání se "nouzovky" nacvičují když už ne furt, tak aspoň pravidelně).
Zároveň s tím platí, že jako lidé se s každou nehodou učíme, s hlavním cílem - aby se stejná příčina pokud možno nikdy neopakovala. I to znamená, že se létání stává stále bezpečnějším.
Možná je to dobře, protože na druhou stranu existuje trend, kdy se čím dál víc dopravních pilotů dostává do kokpitu, aniž by měli doopravdy "nalítáno" - tj. dělají si rovnou ATPL licenci s minimálním nutným počtem nalétaných "malých" hodin na cestě k ní (zase proto, že je to prostě drahé..). Pak chybí ty praktické zkušenosti a pilot často věří víc přístrojům než vlastním pocitům a návykům. Naopak pomalu, ale jistě mizí piloti typu kapitána Sullenbergera (ano, je to ten, který při přistání na řece Hudson přesně trefil ty cca 4 úhlové stupně, ve kterých zvládne Airbus bezpečně dosednout na vodní hladinu) - ten strávil za kniplem celý život v době a letadlech, kdy ještě nepilotoval počítač, jestli se nemýlím tak včetně létání se stíhačkou ve Vietnamu. Ještě že existují ty simulátory...
Taky mi to připomnělo nedávno zaslechnutou historku z přezkoušení, kdy inspektor dvěma zkoušeným pilotům v dopravním letadle vypnul motory, čímž schválně vytvořil relativně neobvyklou nouzovou situaci. Místo očekávané paniky na palubě a zoufalých pokusů motory nahodit si chlapci, oba zkušení aerokluboví plachtaři, rychle spočítali dokluz zpátky na letiště - a aniž by se zapotili, hladce tam bez nějakých starostí o motory přistáli.
Post a Comment