Mám pocit, že při brouzdání po internetu se člověk drží v nějakém obzoru svého rozhledu, názorů a zálib. Oproti tomu televizi můžu zapnout a bůh suď, co se mi zobrazí na tom kterém programu.
A tak jsem tuhle v pátek večer narazil na Artu na recitál Wabiho Daňka a Ďáblova stáda. A hráli Cukrovou horu (případně 1:02:54), což je krásně nostalgická a utopická píseň, která pohladí a naladí. Ono tohle ztvárnění mnoha klasických country / trampských písniček má tu výhodu, že ho předvádějí ti, kdo umí. Nevýhodou country proti mnoha jiným žánrům, mám ten dojem, je to, že ji jaksi "umí" hrát každý, kdo někdy zadrnkal na kytaru u ohně. Což pak vede k některým neveselým až trapným výkonům.
Tohle je ale zcela jiný případ. Zajímavé je třeba srovnání A slunce pálí jen (14:59) s klasickým podáním Greenhorns a Mirka Hofmana.
Když jsem tuhle krásu od Wabiho Daňka viděl, začal jsem trochu hledat a našel jsem toto - nic než krása.



Samozřejmě: Zich to zpíval po svém.

A takhle se mi honí myšlenky po jednom náhodném zapnutí televize.