Je to typ písničky, kterou dobře nelze oddělit od jejího intepreta – těžko si představit, že by Blažka zpíval někdo jiný (i když kdo ví, třeba by to pomohlo nějaké jiné, širší interpretaci).
Pavlovi Dobešovi lze jeho ostravskost uvěřit (jakkoli je už dlouho hradečákem), stejně jako tenhle příběh, který začíná u jednoho hrnku kafe.
Už v tom je ta podmanivá, obrovská zahuštěnost; ve dvou slokách vidíme dva přátele pro život a pro smrt, kteří se pohybují snad v takovém jednodušším prostředí (knajpy na nádraží, rvačky a i ten jeden společný hrnek). A s tím samozřejmě i ostravský dialekt, který v neostravákovi vyvolává představu jistého prostředí, kde je život tvrdší, úspornější, ale možná nějak opravdovější skrze dřinu, drsnou zábavu, ale i sdílená přátelství, která jdou i za bránu vězení.
Střih. Vlastně ještě ne. Život nevedou jen spolu jako dva, ale každý má i ten svůj, jedinečný. „Bo sem se zdržel u jedne ženy“ – co všechno se za tím může skrývat. Vztah, možná podobně prostý, ale i tak pravdivý, možná neromantický, ale plný silných prožitků. A v ten den, za který „pluvnul by sem si do ksichtu“, byl důležitější než práce (jak také jinak....). Prostě bylo nutné se u ní zdržet, někdy to tak prostě bývá.
Střih, teď už doopravdy. Povyšování za ty, kteří svůj život vezdejší vyměnili za útěk na západ. Není jasné, čím si zrovna Blažek zasloužil povýšení. Snad tím, že byl ve správný čas na správném místě – narozdíl od vypravěče, který byl u již zmiňované „jedne ženy“. Možná svojí ochotou či schopností nechat se povýšit na úkor kamaráda... Kdo to může vědět...
A najednou se ukazují Blažkovy doposud nepoznané „kvality“ – resp. vypravěč je začíná představovat, i když doposud jakoby nebyly, snad skryty v tom druhém vlastním hrnku, který mezi dvěma chlapy nebývá potřebný. Co u kamaráda nevadí, u toho, kdo mi velí, je to setsakra jinak. Zvláště, když to je kamarád, jaký je jen jeden.
Nevíme, jestli z vypravěče nemluví zhrzená žárlivost. Nebo vztek a smutek poté, co takhle lacino přišel o přítele. Pak ovšem onen střih není o tom, že byl Blažek povýšen, ale o tom, jak rychle se dá změnit názor na blízkého člověka, kterého jste měli rádi jako „svojiho synka“. Nezůstane jen u slov – nakonec Blažek bude „ochlustan“ mopedem. Koperníkovský obrat k člověku, za kterého bych „aj do lochu šel“.
Při vědomí toho, jak odlišná může být podstata onoho střihu, a tedy i vyznění celého příběhu nutně napadá: kdo je vlastně hrdinou, hlavním protagonistou celé písně? Blažek, nebo vypravěč?
Pro tuhle nejednoznačnost vyznění mě „Blažek“ asi tak dlouho přitahoval, i když jsem si jí na povrchu nebyl vědom. V tom drsném chlapském poslední „knajpy na nádraží“ a příhody „s jistou ženou“ se toho můžeme o svých přátelích i sobě samém dozvědět možná i více, než bychom chtěli. O sobě a o životě. I o (ne)porozumění některým životním příběhům.
Měl jsem rád Blažka jak svojiho synka
Z jedneho hrnka zme kafe pili
Vymetli zme kina
Takovi zme byli
A žadnu srandu zme nezkazili
Žizeň zme hasili v knajpě Na nádraží
A jak byl v ráži, jak už ho měl
Do jedne tlapy
Chytnul dva chlapy
Aji do lochu bych misto ňho šel
Loni se u nás povyšovalo
Na vyšší místa za vyšší plat
To se robí dycky
Automaticky
Jak kerýsi chachar zdrhně na Západ
Za ten den pluvnul by sem si do ksichtu
Bo sem se zdržel u jedné ženy
A jak sem po absenci
Přišel na šichtu
Tak už byl Blažek povyšený
Tým pádem Blažek mi včil robí šéfa
Tuš, to je trefa
Tuš, to je gól !
Tuš, to je drama
Takový fláma
Ulice máma, otec alkohol
Dejtě se všeci přejet rychlíkem
Kozla zahradníkem stě zrobili
A pytláka hajným
A zloděja tajným
To stě se pěkně vybarvili
Dyť je to gauner a sviňa sprostá
Duševně silně zakřiknutý
Na prstách z bídu
Počítá do sta
A vyšmatlané nosí buty
Od isté doby nemám rád Blažka
K svátku mu ruku nepodám
A jak na mopedu
Přes kaluž pojedu
Schválně ho dycky ochlustám!
Posts
No comments:
Post a Comment