Praha - Prcice, druhy pokus

Do Prcic jsem sel z Prahy poprve pred 4 lety. Vysledkem bylo i neco rad pro pripadne dalsi pokusniky. Kazdopadne jsem si dal tak, ze dalsi dva roky jsem na to nemel pomysleni a loni jsem nejak nezvladl trenink. Letos jsem pripravu pojal aspon trochu lepe: ranni 45-minutove chuze na metro, o vikendech 3 hodinove chuze po asfaltovanych chodnicich, na konci pak totez s cca 15-kilovym batohem. Rekl bych, ze na skodu to nebylo. Jak probihal samotny letosni pochod?
Slo celkove docela dobre, hlavne zada drzela velmi dobre - pamatuju, ze minule jsem po jednom z poslednich zastaveni sel asi 100 m v docela hlubokem predklonu, protoze jsem se nemohl narovnat.
Cil pro letosni rok se podarilo splnit - dojit bez prasku proti bolesti (minule bych to bez nich asi nedokoncil). Cas o neco horsi - 14,75 h vc. prestavek, ty mohly trvat dohromady tak 1,75 h.

K radam a poznatkum z minula:

• Strava: Zda se, ze chystat si housky s necim uvnitr prakticky nema smysl. Snedl jsem jednu ze ctyrech. Mozna si spis s sebou vzit kus syra a salamu. Tycinky se hodily, ale taky jsem snedl jednu neb dve. K tomu jeden banan. Vlastne jsem jedl hodne malo. Na zastavkach jsem mel jen jednu ne uplne valnou bramboracku. Na posledni 14 km jsem se pak dost krmil hroznovym cukrem, ten hodne pomohl. Jinak jsem si daval sodovky, colu, juice, ovocny koktail, jedno male pivo (minule jsem jich mel rozhodne vice, tentokrate jsem to nechtel riskovat), rozpustnou kavu, k tomu vsemu dva male rumy. Videl jsem nekoho jist/pit energeticke gely, to by se jeste dalo zkusit. Nejhorsi bylo chodit kolem stanku s klobasami - vonely a vypadaly bozsky, ale riskovat jsem to nechtel.
• Pece o telo: Bradavky jsem si prelepil, mezi pulkama se promazal, takze tady bylo vse ok. Po prichodu domu jsem zjistil, ze by stalo za to si vybrat jemnejsi spodky a promazat se i...no, proste vpredu ;-). Co proti puchyrum, to nevim - na leve pate je jeden velky jak brno. Vzniknul tak po 20 km. Snad boty, ktere vice vetraji a dobre sednou. A jeste neco: na kazde zastavce jsem se snazil maximalne se protahnout, vsechny casti tela, a taky si vymenit ponozky. Zvlaste to protazeni hodne pomaha.
• Pece o ducha: Poslouchal jsem radio z mobilu, to nebylo spatne, akorat ze tim, jak se clovek vzdaluje od Prahy, ubyva stanic, a ty zbyle kvalitu nevylepsuji. Kdyz na Blaniku oznamili, ze pristi hodinu budou hrat "Michala Davida, Karla Gotta a Helenu Vondrackovou", to mi uz prislo moc. Zajimavy je vztah mysli a bolesti: kdyz tomu propadnete, chce se vam to vse zabalit a nasednout na vlak. Ale kdyz si uvedomite, ze ta bolest neni nijak strasna (treba spaleni se varici vodou je horsi), tak to jde. Proste pocity je potreba "ridit".

Jestli vyrazim i pristi rok, to jeste nevim. Prozatim bych rekl, ze jo. S cilem bez prasku pod 14 hodin. Pripadne se budu inspirovat jinde - dalkovych pochodu se u nas porada prekvapive hodne. Vice zazitku z pochodu do Prcic napriklad zde.

It was four years ago when I participated for the first time in the Praha-Prcice long-distance walk (70 km). Based on that I shared with you several tips for such an enterprise. After all it was such an effort that for the two following years I had no intention to repeat it whatsoever. Last year I intended to go but somehow failed in the "training phase" (or my motivation was not simply high enough).
This year I trained by 45 minutes walks to metro station in the mornings, continued with 3 hours long walks and eventually did the same with 15 kg backpack. It paid off.
The long walk was quite fine, especially my back was pretty good - I remember that 4 years ago I had to walk 100 m after one stop my forward bend because I couldn't straighten because of the pain...
The main message is that I met my goal - to finish the walk without painkillers (which I used last time). Time was a little bit worse as I finished in 14,75 h including some 1,75 h of breaks.

Some additions to the last finding and tips:

• Diet. It looks like it doesn't make sense to prepare sandwiches. I ate just one out of four I had prepared. Next time I will probably just bring a piece of cheese and salami with me. Besides that I ate one banana and some sweet bars. Basically I didn't eat much. Just one soup during one of the stops. During the last 14 km I ate quite lots of dextrosis which really helped me to boost my energy which had vanished already. As for the beverages I drank water, coke (classic with sugar which I don't drink normally), 0,3 l of beer (I didn't want to be sleepy), fruit cocktail, instant coffee, and two shots of rum. Actually it was quite difficult to pass some stands with hot dogs as they smelled wonderfully - but I was really not sure what they might cause to my stomach.
• Taking care of body. I sealed up my nipples and lubricated between buttocks so it didn't hurt due to lots of friction. Next time I will wear softer briefs and lubricate also...well, in the front. As for the blisters - I don't know what helps except for training. I had a really big one on my left heel which started to develop on 20th km or so. It is also worth to wear shoes which can ventilate enough so feet are not that hot. And last but not least: it is quite important to stretch during every break and maybe even more often.
• Taking care of spirit. It helped me to listen to radio on my cell phone. But next time I will prepare my own playlist as sometimes the songs were really shitty. What is interesting is the relation between your mind and the pain you perceive. Sometimes when you start thinking just about the pain it can really overcome you. But when you start thinking you realize that it is not that bad (e.g. being burnt by hot water can be worse) you start winning. In other words - you must control your feelings.

I am not sure whether I will go next year again. Right now I would say I will go. With the goal of no painkillers and final time below 14 hours.

Nekolik clanku z Kavarny idnesu

Nekolik clanku z Kavarny idnesu (mimochodem prispevky z tohoto zdroje muzu jen doporucit - jsou delsi, nesnazi se o senzacnost a zpravidla je pisi vzdelani lidi s rozhledem).

• Rozhovor s cleny tymu prof. Holeho. Zajimavy pohled ne fungujici skupinu lidi a velkou vedeckou osobnost. Vlastne se clovek nedozvi neco, co by nemohl predpokladat, ale myslim, ze cist o praci a pili, talentu a stesti s perfektnimi vysledky se hned tak neomrzi. Mimochodem, onehda jsem daval k dobru text Vojtecha Novotneho ohledne omezeni pracovni doby, ktere planuje Evropska unie - prof. Novotny ukazoval, jaky je to napriklad v oblasti vedy totalni nesmysl. Tezko k tomu dodat neco vice nez citat z clanku: "Musíte celý život studovat, učit se nové věci, psát články, přednášet, sledovat, co dělají ostatní týmy ve světě. Pracovní doba vám končí, když je hotový experiment, ne když je na hodinách 15.30. Zkuste se někdy přijít podívat, kolik oken v našem ústavu svítí každý den třeba v deset hodin večer nebo kolik lidí sem chodí pracovat o víkendech."
• Pokus o analyzu ceskeho vysokeho skolstvi: nerekl bych, ze je to prevratny text, ale prinejmensim jedna vec se mi na nem libi. Totiz snaha o diferencovany pristup k potrebam, institucim a vysledkum. Mam totiz dojem, ze ve verejne diskusi se casto hleda jednotne reseni one-size-fits-all (vrcholem jsou pak politicke diskuse, kdy slevit jen trochu z vlastniho navrhu rovna se propadnuti hrdlem a zneucteni vlastni rodiny na pet generaci dopredu). Autor docela rozumne upozornuje na ruzne aspekty diferenciace, jakkoli jsou nektere zavery diskutabilni (ale ne nutne spatne): "Růst poptávky a nabídky sám o sobě úroveň vzdělání nesnižuje. Nároky na studenty nejsou automaticky nižší - jsou jen jiné, diferencovanější než dříve. Z různě orientovaných škol nikdy nedostaneme 'homogenní' výsledky."
• A na zaver ze stejneho zdroje: portret Michaila Bulgakova a zejmena jeho Mistra a Marketky. Cetl jsem to kdysi, tusim, na gymnaziu. A nejak tusim, ze puvodni dojem se uz lehce vyparil a bylo by na miste si to precist znovu.

Takhle v nedelnim dopoledni si lze tezko predstavit neco lepsiho nez cteni prijemnych a nepovrchnich textu. Je to osvezujici.

Sny 2011

Dnes o snech, obdivu a chuti prekracovat vlastni hranice.

Pri trose pozornosti venovane napriklad idnesu bylo lze zaznamenat clanky o armadnim kurzu Komando.
Kdosi si v jedne diskusi povsimnul, ze to byla z velke casti kopie clanku z minula ;-) (koneckoncu zjistit, kdo od koho opisuje, neni uplne jednoduche - viz clanek na natoaktual). Zkratka - zakladni informace tu je, ted je potreba se podivat trochu hloubeji.
V novinarskem provozu samozrejme neni casu na vetsi detail - i kdyz si dovolim tvrdit, ze to je spise nechut, nebo, nejhorsi moznost, nevedemost, ze by vetsi detail mohl existovat. Pritom onen detail je vskutku zajimavy, protoze napriklad souvislosti mezi timto kurzem a moznym vzdelavanim na vojenskych vysokych skolach leccos vypovida o povaze tech skol i o tom, jak se na to diva Generalni stab (nebo aspon gen. Opata).

Cela galerie na idnes.

Takze pokud by vas nahodou zajimalo vice, doporucuji si precist nasledujici:
Clanek Pochoduj, nebo zemri v lednovem A-Reportu (pdf, 7,7 MB)
Zajimava jsou slova jednoho z instruktoru: "Mám někdy pocit, že část našich vojáků jsou počítačové děti, které by nejraději, aby se výcvik a případné bojové nasazení odehrávalo jen virtuálně na obrazovce. Trénink v terénu přijímají jen neochotně. Nechtějí si připustit, že jsou místa, kam se autem nedostaneme, kde nemůže přistát ani vrtulník. A nemusí se přitom jednat pouze o nepřístupný terén, na vině může být i počasí. Pokud ale chci splnit úkol, musím si umět sbalit batoh a odnést na místo zbraně, munici a veškerý potřebný materiál. To zvládnu jedině v tom případě, že budu mít dostatečnou fyzickou kondici a vytrvalostní trénink."

Clanek Kdyz slunce nezapada v kvetnovem A-Reportu (pdf, 6 MB)
„Způsob léčky se časem příliš nemění. Jejím základem je skryté vyčkávání na objekt, který chceme přepadnout. Tady to zaměstnání má  úplně jiný rozměr. Vedou ho totiž velice zkušení instruktoři, kteří mají za sebou většinou několik zahraničních operací. Ty nejnovější poznatky z míst konfl iktů zapracovávají nejen do přednášek, ale i do praktických zaměstnání,“ vysvětluje velitelka čety ze Strakonic, nadporučice, kterou všichni v tomto kurzu znají pouze pod číslem 16.

A v dubnovem A-Reportu je rozhovor s generalem Opatou, kde se o kurzu take hovori (pdf, 4,5 MB) - ten tento kurz udajne jeste jako velitel 4. brn zakladal.
"Bojové kurzy Komando budou z mého pohledu velkým přínosem pro nejnižší velitele a důležité je, že využívání zkušeností z Afghánistánu a zahraničních cvičení kurzy kvalitativně posunuje. Ideálně by kurz Komando měl být kvalifikačním předpokladem pro velitele družstev, čet a rot u bojových jednotek mechanizovaných a lehkých praporů, včetně výsadkového a průzkumného. "

A proc o tom vsem pisu? Krom celkove naklonnosti k vojenstvi priznavam, ze bych rad nekdy neco takoveho absolvoval - neco tomu veeeelmi vzdaleneho, kurz GO poradany Prazdninovou skolou Lipnice, byl zazitek na cely zivot - nepohodli, rozvijeni dovednosti, osahani a pochopeni prostoru pro vlastni rust v oblasti posilovani vule a uvedomovani si vlastniho tela a mezi mysleni. Ale to je uz nejakych 17 let. Takze bude potreba se po necem porozhlednout.
Ma to samozrejme i dalsi mozny rozmer - moznost neceho podobneho v korporatnim svete. Urcitou obdobou, i kdyz dosti nedokonalou, jsou souteze v reseni pripadovych studii, ktere se ale delaji primarne pro studenty. Ale to je jen velmi slaby odvar veci jako je komando. Vlastne nejzajimavejsi na tom je asi nasledujici - je to kurz pro uzkou profesni skupinu, tedy neco takrikajic organizovaneho zamestnavatelem, ale zaroven to pro ty lidi musi byt i obrovsky impuls pro jejich osobnostni rust.

Slavilo se v pristavech, aneb ja to rikam vzdycky...

...ze kdyz se o necem pise v novinach a neco o tom tematu nahodou vim, tak je to tak zpravidla z tretiny pravda, z tretiny nejiste a z tretiny nesmysl.

Pominu nyni ty tretiny. Pod nize uvedenym obrazkem v clanku o oslave hokejoveho zlata ve Finsku se na idnesu pise: "NAMOL NA MOLU. Hokejové zlato se bouřlivě slavilo i ve finských přístavech."

No ano, je to pristav, je to Finsko. A slavi se tam. Ale to hlavni je to, ze je to jedno z dejme tomu dvou tri hlavnich namesti v Helsinkach a ze je na nem prezidentsky palac - mensi bila budova v pravo, trochu zastrcena.
Blbe je, ze v tom novinarskem provozu to asi jinak nejde. Ale stejne - kdyby se takhle vyrabela letadla...

Zlostne

Nektere veci proste nerozdejcham - je to smes adrenalinu, udivem otevrenych ust a neschopnosti uverit, ze je to pravda.
Galerie Harfa na svych strankach pise: "V Galerii Harfa nejen nakoupíš, ale žiješ Módou, Sportem a Zábavou. (...) Čekají na tebe slevy až 70%"
Proc tam maji ty velky pismena? A jak tim vsim mam jako zit? Znak procenta samozrejme mezerou od cislice oddelene nemaji. A vubec, jde z toho na me zmar. Jeste ze vse konci vykrikem "Tady zijes!"
Bodejt byste zkrachovali, blbouni!

Mit vice casu...

...cetl bych nektera klasicka dila, ktera jsem kdysi, najme na gymnaziu precetl. Balzaca, Dostojevskeho, Tolsteho... Cist tyto veci znova znamena odkryvat nove rozmery, ktere se vryvaji do mozku a utvari zivotni zkusenost, nekdy snad i moudrost; neco co jsem kdysi ve svem veku nemohl pochopit - intelektualne, emocionalne, na zaklade zivotnich zkusenosti nebo nedostatku vypestovane pozornosti.
Kdyz jsem pred nedavnem videl Mlceni jehnatek, krom toho, ze jsem se rochnil v genialnosti scenare, rezie a hereckych vykonu, uzival jsem si i nektere aspekty, ktere mi drive unikly - treba nektere jemne nuance vztahu mezi Lecterem a Clarice.
Ale cas neni. A tak obcas brouzdam po youtube a hledam "stare flaky" - v poslednich prispevcich takovych uvidite vice.
Dnes jsem zavital do starych slovenskych pisni - pravda, neco noveho v tom nalezt neni lehko. Mullerovo Po schodoch je zname az prilis. Ale Vidiecan od Vidieku je neco jineho - predevsim nevim, kam tuhle pisen zaradit. Rock to neni, na pop se mi to uplne nezda, jakoby nejake zachvevy reggae...nevim. Ale energie z toho na me sala velika a to je asi to, co se mi na techhle starsich vecech libi.
A kdyz je casu malo, na premysleni to neni, tak tedy Macejko (no ano, libi se mi hlavne ty tanecnice :-)).

Pics from Russia

I was recently browsing the English Russia website and once again I found some terrific sets of pictures.
If you follow the links you will get to the full sets.

One set is about rafting in Transbaikalia - probably a place where you can experience a real wilderness and solitude. Together with Canada probably one of very few place in the North Hemisphere where you can experience anything like that.
If you go further you get to Kolyma. A place of something even more distant and without any significant presence of people. Yet hearing the name Kolyma one most recall all the stories about Gulag camps which were located there. There must be thousands of deads there. For me personally this thought would be something I couldn't get rid of.

I wonder what is behind these mountains. An experience you cannot imagine in Europe - you can be pretty sure that there are just a few people there. If any.
What you find in Ekibustaz is a totally different piece of thing. But still one which reminds you of how small  man is. And how big things he can create.

Especially when you are on the top of the monster.

And last but not least - guess what is this?

It is a former Command Post of the Missile Divison. I cannot get rid of the absurd feeling - the command centre is designed so to allow its inhabitants to survive nuclear war. The point is - if there was nuclear war did it make any sense to try to survive it? I guess most of the world afterwards would like like this - kind of a post-apocalyptic world without life, without any chance to survive.
Maybe the people would find new places to live in Kolyma or Siberia. (Because, I believe, there were not many targets of American missiles.) But what kind of live it would be is a different question.

Looks rather like a place from a computer game than a real one.

What English Russia brings quite often to me is the experience of something strange, something beyond a normal Central European experience. One cannot protect himself from falling a victim of usuall Russia related cliches about "nas mnogo" and the like but the message is clear - here you can see things which you cannot experience in my little Bohemia... Whether it is good or bad - well, I dont know. The point is that you cannot have one without the other one.

Jen pro ten vcerejsi den...

Protoze twitter je medium rychle a blog (aspon ten muj) vyrazne pomalejsi, stoji mi za to neco malo ze vcerejsi urody lepe uchovat pro generace pristi.

Vyber z Twitteru 2.5.:

• (autor Satai) To, co delaji Wojtylovi, to je nejaka obdoba legislativni nouze?
• (HonzaMikulka) Jake pocity mel princ William pri louceni se svobodou, kdyz strkal stripterce za kalhotky bankovky, na kterych byla jeho babicka? :)
• (potrkou) Koukam, ze Francouzi uz hraji lip hokej nez fotbal.
• (stepankopriva) Rekl bych, ze tweetnekrolog. "Usama bin Ladin, svtovy sampion ve hre na schovku (2001-2011)" jde docela k veci.
• (adamkopp) Usama mrtvy a Max OS X v cestine. Takzde se zda, ze bojovat se vyplaci. Ted jen aby to nebylo nejak propojene :)
• (satai) Byvala tu pekna tradice pohrbivani muslimskych terroristu v pytli z praseci kuze.
• (osamabinbloggin) WTF?!
• (cermak) Ceska televize dnes misto oblibeneho programu pro zeny zaradila mimoradne porad "Usama doma".
• (craigmod) OK, OK, so Bin Laden's dead. Great. What I wan tto know? can I now carry shampoo through airport security?

A 3.5. (cwcrawley) so, Bin Laden is dead... It's amazing what the Americans can accomplish when the Playstation Network is down...

A jedna dnesni vtipna z praxe (z kategorie odbornych cimrmanovskych anekdot): S nadeji oteviram soubor s nazvem Organizacni struktura projektu. Co vidim: Project manager + Project assistant + Project assistant + Programmer